Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Londýnská čtyřka prošlapávající si svoji vlastní cestu v rámci progresivního death metalu mě ani po několika měsících od vydání debutové desky nepřestává bavit. A to nejen hudebně. Pamatuji si chvíli, kdy jsem poprvé viděl jejich obal. Co to jako má být? Death metal? Nějaká parodie? Co si o tom mám jako myslet? A lze to v rámci královské death metalové disciplíny brát vůbec vážně? Na některé otázky není odpověď. Co vím ale jistě je, že jedna z nejhravějších death metalových desek roku 2021 mě nepřestává přitahovat ani s odstupem.
Hudba těchto čtyř výtečníků je založena na poctě praotců technického death metalu z DEATH, současně tu je ale cítit jasný nadhled a touha dělat si věci po svém. Už jen na první poslech je v rámci žánru trochu nepřístojný zvuk, ve kterém je lehce odlehčená kytara a naopak silněji zdůrazněná basa, která disponuje hlomozným zkreslením. Právě to dává skvěle vyniknout sólovým výjezdům, kdy kytara vyletí do výšek. Nazvučení ale umožňuje produkovat špinavé rezavé chumly zvuku, které jsou trochu nečitelné, dalo by se říci i chaotické. Deska obou těchto vlastností využívá k tomu, aby si uchovávala plastičnost a otevřenost ve výrazu.
Celkový zvuk je trochu oldschool, ale současně i neobvyklý. Ke staroškolskému pojení odkazuje i občasné využití archaicky působících kytarových efektů, které vrací nahrávku o pár dekád nazpět. Tomu ostatně odpovídá i zahleněný nahallovaný vokál, který je jako vystřižený z devadesátkových plesnivějících mrtvol.
Tomu zvukovému ošetření ale neodpovídají aranže, jenž lze v mantinelech žánru označit za poněkud rozpustilé. Zvuk, který by se hodil ke střednětempé death metalové hnilobě, tu opanují kytarové kvapíky, případně naprosto heretické fragmenty, kdy baskytarista začne slapovat. Ani psychedelické zjemňováky, které jako by vypadly z nějaké zhulené jam session uprostřed sedmdesátek, nejsou úplně typickým artiklem death metalových kapel. Právě tato hravost ale dodává desce „Famine, Putrid and Fucking Endless“ esenci, díky níž se k nim vracím. A vlastně nejen to. Deska je hustě protkaná spoustou instrumentálních ornamentů, které vynikají nejen technickou zručností, ale hlavně fantazií a talentem produkovat posluchačsky vděčná death metalová zákoutí, která nemají tendenci se přejíst.
ATVM nalezli cestu, jak dělat progresivní death metal jako poctu svým oblíbencům a současně do hudby přinášet své vlastní kvality. Deska je neustále v pohybu, je napěchována nápady, dynamikou a parádními vyváženými výkony, aniž by působila nějak vychloubačně nebo zbytečně přeprodukovaně. Z mých technicky laděných death metalových objevů roku 2021 je to jediná deska, ke které se i po delší době rád vracím.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.